Wat Thammamongkon

Historie

tohoto turisty neprávem opomíjeného chrámu je spjatá s osobou mnicha jménem Phra Viriyang, který měl v roce 1963 (poté co strávil více než 20 let jako lesní mnich) vizi, která ho donutila absolvovat dlouhou a svízelnou cestu do Bangkoku. Usadil se v doškové chatě v bažinaté, liduprázdné oblasti, kde se dnes nachází Soi 101 Sukhumvit Rd. Tehdy byli jeho jedinými sousedy hadi. Zde začal uskutečňovat svůj sen, vybudovat chrám. Z prvních darů po 10, 20 THB se postupně rozrostla celonárodní sbírka, na základě které se v roce 1975 začal chrám skutečně stavět. Jeho věhlas obrovsky vzrostl, když mu 4. března 1979 nejvyšší patriarcha Bangladéše osobně předal zlatou skřínku s pěti Buddhovými relikviemi (mimo jiné obsahovala i Buddhovy vlasy).

Zatím stavební práce úspěšně pokračovaly a v roce 1985 byla dokončena působivá 95 metrů vysoká chedi, která je moderní verzí slavné Bodhgaya Chedi stojící na místě Buddhova osvícení v Indii. Její specifikou je, že do jejího vrcholu se jezdí supermoderním výtahem. Pohled na Bangkok, který se odtud naskýtá je skutečně neopakovatelný. Její kopule je zdobena 17 kilogramy zlata a 1063 drahými kameny.

Phra Viriyang ovšem tímto neustal ve svých aktivitách. Po dokončení chedi pokračoval ve sbírkách, na jejichž základě bylo vybudováno 12 dalších chrámů v Thajsku a nemocnice v Chiang Mai. Založil také řadu center pečovatelské služby po celé zemi a předškolní zařízení pro chudé. Jeho vliv se rozšířil i za hranice Thajska a pod jeho vedením byly postaveny buddhistické chrámy v pěti kanadských městech.

Nefritový (jadelitový) Buddha

Druhou atrakcí tohoto chrámu je futuristická svatyně s největší sochou nefritového Buddhy na světě. Je dokonce zapsán i v Guinnesově knize rekordů. Jeho historie je stejně zajímavá jako historie vzniku vlastního chrámu a je opět spjatá s osobou mnicha Phra Viriyang a jeho neobyčejně silnou vizí z roku 1987, kdy snil o vytvoření obrovského Buddhova obrazu z nefritu. Tento materiál byl zejména v době čínské dynastie Ming považován za cennější než zlato.

Phra Viriyang zahájil hledání vhodného nefritu v Kanadě, na jednom z mála míst na světě, kde jeho kvalita odpovídá tomuto záměru. Sám se do Kanady několikrát sám vypravil a zapojil do hledání řadu nejvyhlášenějších odborníků, přesto byla veškerá snaha po dlouhou dobu zcela marná. Až v listopadu 1991 ve své další vizi spatřil obrovský vysněný nefritový valoun. Okamžitě kontaktoval své kanadské přátele a skutečně, ve stejné době nalezli zaměstnanci největší nefritové důlní společnosti v Britské Kolumbii masivní 32 tunový nefritový blok.

Phra Viriyang doprovázený svým učedníkem Chaiyot Sombuntham, okamžitě vyrazili do Kanady a za týden již stáli u valounu. Museli vyřešit řadu problémů - spor s Čínou, která měla o valoun eminentní zájem a zejména jeho přepravu do Bangkoku. Nejprve ho bylo nutno rozdělit na dva kusy a dopravit 1400 km do Vancouveru a odtud pak lodí do Thajska.

Mezitím zahájili usilovné hledání někoho, kdo by byl schopen vlastní sochu vyřezat. To se nakonec ukázalo jako největší problém a až po dlouhé době za pomoci mnoha přátel nalezli v Itálii na univerzitě v Carrary dva světoznámé sochaře Ismail Zizi a Paolo Viaggi, kteří se tohoto úkolu ujali.

Velkolepý třímetrový nefritový Buddha byl dokončen v roce 1994 a nainstalovaný, spolu s menší sochou Guanyin, čínskou bohyní slitování, vyřezané z menší části nefritového bloku, ve specificky navržené futuristické stavbě uvnitř chrámového objektu.

Nefritový Buddha ve Wat Thammamongkol (někdy se v anglických transkripcích používá i Dhammamongkol) je dnes jeden z velkých divů světa. Bohužel je zcela neprávem opomíjen turisty. Jeho návštěva rozhodně stojí za to.