Wat Tham Krabok

Drogy, Hmongové a prach

Tento proslavený chrám (Thajci se s ním ale oficiálně vůbec nechlubí) najdeme přibližně na polovině cesty ze Saraburi do Lopburi, asi po 15-20 km po levé straně. Vítá nás obrovské vápencové pohoří, z velké části již odtěžené, detonace odpalovaných náloží, prach a vzduch prosycený jemným bílým vápencovým smogem. Autobus nás vyklopí na silnici a dál se musí asi 1 km pěšky. Projdeme policejní stanicí, kde se kontrolují pasy a důvod naší návštěvy. První dojem je velice depresivní. Prašná cesta, nad palmami vykukuje pouze obrovské kolo větrného vodního čerpadla. Točí se v lehkém vánku pomalu a teskně kvílí. Připomíná to bezútěšnou scénu z filmu Tenkrát na západě. Najednou se nad palmami objevuje gigantická obrýlená hlava a vrcholy tří stůp kláštera. Vstup do něho připomíná všechno jiné, jen ne opěvované místo poslední spásy a naděje drogově závislého člověka. Je to spíše vrakoviště stavební techniky, která se tu všude povaluje a rezaví, zanechaná na místě, jak z ní kdysi vystoupili její řidiči, jako by si jen na chvilku odskočili na svačinu. Ta chvilka trvá ale již věčnost. Obrovské dómy rozestavěných (nebo spíše nedostavěných) chrámů v podivném nespecifikovatelném nethajském slohu, vyvolávají spolu s všudypřítomným pískem a prachem dojem apokalyptického filmu Bláznivý Mac. Jediný malý anglický nápis v celém areálu inzeruje na patrovém domu přítomnost lékaře. Není tu však nikdo, pouze v přízemí opuštěná prosklená skříň s léky a na zdi kopie diplomů z různých kursů okultních praktik, vystavených na thajské jméno. Bloudíme po areálu a na první pohled nikde nikdo. Dvě obrovské betonové kaple mají vchody zatarasené prkny a uvnitř jsou zcela holé bez jakékoliv výzdoby.

Já jsem ten muž, kterého musíte vidět...

Když už chceme exkursi zklamaně ukončit, vynořuje se odkudsi obrovská tříkolová kára, kterou tlačí holohlavý černoch v hnědém mnišském rouchu a ryčně hlaholí v duchu kultovní písně AC/DC: "Já jsem ten muž, kterého musíte vidět!" Je to opravdu týpek. Jménem Gordon, původem Manhatn, New York. V Tham Kraboku je již 24 let, když před tím brousil po různých štacích po světě, jako je Singapore a Hanoi. Ochotně se nás ujímá a vykládá realitu chrámu proslulého po celém světě svojí speciální protidrogovou terapií.

Kdo se vyblije, ten vyhraje

Trvá deset dnů až jeden měsíc a stojí příchozího 6 000,-THB. Když nemáš peníze - nevadí. První týden začíná zběžnou zdravotní prohlídkou a pak již následuje místní specialita: intenzivní zvracení po požití zvláštní bylinné kůry. Zbytek času se tráví prací v areálu chrámu, meditacemi, výukou jazyka, horkými lázněmi, masážemi a tělesným otužováním. Když neumíš jazyk - nevadí, máš oči a můžeš dělat to co ostatní a u všeho asistují mniši.

Chrámem a jeho drastickou odvykací kůrou projde ročně údajně až 700 lidí, z nichž je 70% Asiatů a 30% farangů (Švýcarsko, Austrálie, Rusko, Polsko atd.). Úspěšnost léčby je relativně extrémně vysoká - 70-80%. Za dobu existence kláštera tu již asi 100 pacientů zemřelo. Gordona to vůbec nepřekvapuje a argumentuje často příšerným zdravotním stavem příchozích feťáků. Zní mi v uších jeho slova: "mrtví musí být, my jsme poslední zastávka na zemi, za námi je již jen peklo". V klášteře žije asi 150 mnichů, představenému je již hodně přes 70, pak následuje devět hodnostářů a pak slavný Gordon. Klábosíme o všem možném a nabízí mi také výhradní zastoupení pro Českou republiku. Podrobně dohodneme podmínky zastoupení a spolupráce.

Hmongové - kam s nimi?

Další specialitou tohoto kláštera je poloilegální utečenecký tábor Hmongů z Laosu. Byli to spolubojovníci USA v občanské a protikomunistické válce v Laosu. Po prohře jich údajně skoro 100 000 emigrovalo do USA. Poté co byla tato emigrace zastavena, objevili se ve Wat Tham Kraboku - původně asi 20 000, dnes jich tu prý žije kolem 12 000. Mají tu v areálu vlastní vesnici, která spíše připomíná pralesní slam, chodí do thajské školy, mají vlastní úřad a pracují při těžbě a zpracování vápence. Večer se pak přes policejní stanici vrací domů do gheta. Hmongové jsou dnes pro thajskou vládu specifickým problémem. Místní Thajci protestují, dlouze se diskutuje, co s nimi dál a čas mezitím běží. Uběhlo již 25 let a konečné řešení stále není na světě. Rozhodně se mi nechce věřit, že je jich tu skutečně 12 tisíc. V době naší návštěvy se v ghetu konal zrovna trh, sice velký, ale ne pro tolik lidí.

Za námi je již jenom peklo...

Znovu prohlížíme klášter, kterému vévodí obrovský dóm kruhové základny, po obvodu s gigantickými skulpturami sedících Buddhů. Uprostřed stojí symbol chrámu - tři vysoké, štíhlé sloupy a gigantické loukoťové kolo. Před ním se z prachu staveniště vzpínají k nebi dva rozestavění betonoví Buddhové s pažemi vytrčenými k nebi. Odhaduji každého alespoň na 50 metrů. Po staveništi se potlouká několik stavebních dělníků a neuvěřitelně špinavých mnichů. Zvolna tu popojíždí autojeřáb, několik náklaďáků, všude sutiny, špína a prach. U vchodu do areálu se nachází rozestavěný rozlehlý amfiteátr a park, kterému vévodí s nadživotní sochou (opět alespoň 50 metrů) krále. Jeho hlava vykukující nad palmami nás ostatně před chvílí přivítala. Odcházíme odtud s očima na vrch hlavy a shodujeme se na dvou věcech: Za prvé, Gordon nelhal a byl skutečně "mužem, kterého musíte vidět". Zvlášť po té, co jsem absolvoval jeho školení o tom jak se mají správně dávat peníze buddhistickému mnichovi a o tom, že já mu musím pokorně poděkovat za to, že je ode mne přijal. Budiž 500,- BTH za to stálo. Za druhé: začínáme věřit vysoké úspěšnosti místní odvykací kůry. Pokud se sem někdo dostane a přežije ji, rozhodně nemá valnou chuť podívat se do brány pekla ještě jednou.

PS: takhle syrově jsem to viděl při své návštěvě v roce 2000.

Phra Gordon zemřel

20.dubna 2011 zemřel ve věku 60 let černý mnich Phra Gordon Baltimore. Bývalý americký žoldák strávil v chrámu více než 30 let a stal se jeho legendou. Měl sice daleko k zažitým představám o buddhistickém mnichovi - já se s ním setkal osobně dvakrát a patřil k lidem s neuvěřitelným charisma.